Miluju svá vnoučata, ale výchova mé snachy je mimo kontrolu

„Ticho! Už toho mám dost!“ vykřikla jsem, když se sklenice rozbila o podlahu a malý Honzík se rozesmál, jako by právě vyhrál v loterii. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domě mého syna. Všude kolem mě byl chaos – pastelky rozházené po koberci, polštáře na zemi, a v televizi běžel nějaký animák na plné pecky. Moje vnoučata, Honzík a Anička, se smála a běhala kolem stolu, zatímco jejich máma, moje snacha Lucie, seděla na gauči s mobilem v ruce a jen občas zvedla oči.

„Mami, nech je, jsou to jen děti,“ řekla mi Lucie bez zájmu, když jsem se snažila Honzíka uklidnit. „Ale Lucie, vždyť tohle není normální! Vždyť ti rozbijí celý byt!“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen pokrčila rameny. „To je v pohodě, hlavně že jsou šťastní.“

V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Vždycky jsem si představovala, jak budu svým vnoučatům vyprávět pohádky, učit je plést copánky a péct s nimi bábovku. Místo toho jsem byla svědkem toho, jak se z nich stávají malí tyrani, kteří si dělají, co chtějí. A Lucie? Ta jim všechno dovolila. Když jsem se snažila zasáhnout, děti mi jen odsekly: „Maminka říkala, že to můžeme!“

Vzpomněla jsem si na své dětství v malém bytě na Žižkově. Moje máma byla přísná, ale spravedlivá. Věděla jsem, co si můžu dovolit a co už ne. Když jsem něco provedla, následoval trest – někdy to byla jen domluva, jindy zákaz televize. Ale vždycky jsem věděla, že mě máma miluje. A teď? Mám pocit, že Lucie si plete lásku s tím, že dětem dovolí úplně všechno.

Jednou jsem se odhodlala a promluvila si o tom se svým synem Petrem. Seděli jsme spolu v kuchyni, zatímco děti řádily v obýváku. „Petře, nemyslíš, že byste měli být na děti trochu přísnější?“ zeptala jsem se opatrně. Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Mami, já vím, že to není ideální, ale Lucie je na tohle hodně citlivá. Nechci se s ní pořád hádat. Navíc, dneska se děti vychovávají jinak.“

„Ale vždyť oni tě vůbec neposlouchají! Ani Lucii ne. Dělají si, co chtějí. To přece nemůže být dobře,“ namítla jsem. Petr jen povzdechl: „Já vím, ale když něco řeknu, Lucie mě hned seřve, že jsem staromódní a že děti potřebují svobodu. Už jsem to vzdal.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Můj syn, který byl vždycky tak zodpovědný, teď jen rezignovaně přihlíží, jak jeho děti přerůstají přes hlavu. A já? Jsem ta zlá babička, která pořád něco zakazuje a kazí zábavu.

Jednou jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Pozvala jsem děti k sobě domů na víkend. Připravila jsem jim program – výlet do lesa, pečení koláče, společné čtení. První den byl jako z pohádky. Honzík i Anička byli nadšení, pomáhali mi v kuchyni, smáli se a večer jsme si povídali o tom, co je baví. Jenže druhý den přišla krize. Honzík začal trucovat, že chce tablet, a Anička se rozplakala, že chce zpátky k mamince. Snažila jsem se je zabavit, ale bylo to marné. Nakonec jsem jim tablet dala, protože jsem nechtěla, aby mě nenáviděli.

Když si pro ně Lucie přijela, jen se usmála: „Vidíte, mami, že to není tak jednoduché?“ Cítila jsem se poražená. Moje výchovné metody selhaly. Ale opravdu je chyba ve mně? Nebo se svět změnil natolik, že už pro staré hodnoty není místo?

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami. Některé mě podpořily, jiné říkaly, že bych se měla přizpůsobit. Ale jak se mám smířit s tím, že moje vnoučata vyrůstají bez hranic? Že jim nikdo neukáže, co je správné a co ne?

Jednou večer, když jsem seděla sama v obýváku, mi zazvonil telefon. Byl to Honzík. „Babi, kdy zase přijedeme k tobě? Bylo to super.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když nejsem dokonalá babička, pořád pro ně znamenám něco víc. Možná jim nemůžu dát všechno, co chtějí, ale můžu jim dát lásku, čas a pozornost.

A tak se ptám: Je opravdu špatné chtít pro vnoučata to nejlepší, i když to znamená být někdy neoblíbená? Nebo bych měla přestat bojovat a jen přihlížet, jak vyrůstají podle pravidel, kterým nerozumím? Co byste dělali vy na mém místě?