Běžela jsem po chodbě paneláku s cizím psem v náručí a cítila jsem na dlaních teplou krev, zatímco dole někdo řval, že už volal policii. V hlavě mi hučelo jediné: jestli ho teď pustím, ztratím nejen jeho, ale i poslední nit, která mě drží u snachy a vnuka. A přitom jsem ještě před týdnem přísahala, že už se o nikoho starat nebudu.
Všechno se to zlomilo ve chvíli, kdy mi moje fenka Berta zabránila otevřít dveře a já poprvé pochopila, že největší nebezpečí nepřichází z ulice, ale z rodiny. Dlouhé roky jsem věřila sestře a švagrovi, i když nám potichu sahali na sny, peníze i klid v hlavě. Berta mě donutila udělat rozhodnutí, která už nejdou vzít zpátky, a já dodnes nevím, jestli jsem tím zachránila rodinu, nebo jen sebe.
Stála jsem na chodbě paneláku v Brně, držela vodítko a dívala se na krev na dlaždičkách, zatímco pes funěl tak nahlas, že přehlušil i moje myšlenky. V ten den jsem si myslela, že řeším jen to, že máma v důchodu nechce hlídat moje děti, protože si našla novou lásku. Netušila jsem, že právě tenhle pes mě dotlačí k rozhodnutím, která už nepůjdou vzít zpátky.
Běžela jsem po schodech paneláku za psem, který mi náhle zmizel, a na dlaždicích jsem viděla čerstvou krev. V tu chvíli mi došlo, že se mi nerozpadá jen manželství, ale i poslední jistota, kterou jsem v sobě měla. A než jsem stihla otevřít dveře na ulici, něco venku štěklo a všechno se začalo řítit dál.
Stála jsem na chodbě paneláku s vodítkem omotaným kolem zápěstí a můj pes mi zuby škubal rukáv, jako by mě chtěl odtáhnout pryč. Zpod poštovních schránek táhl pach dezinfekce a starého linolea a mně se do dlaně vsákla krev, protože jsem v panice zavadila o ulomený plech. Venku kvílela sanitka a já nevěděla, jestli je to kvůli mně, nebo kvůli někomu za těmi zamčenými dveřmi.
