Sedím u kuchyňského stolu, kde ještě včera sedával můj muž, a snažím se pochopit, jak se můj život během jednoho večera rozpadl. V padesáti devíti letech stojím na prahu neznáma a poprvé v životě nevím, co bude dál. Píšu vám, protože věřím, že v tom nejsem sama – a možná právě vaše příběhy mi pomohou najít sílu začít znovu.
Jmenuji se Karolína a od chvíle, kdy mi zemřel manžel, se můj život obrátil vzhůru nohama. Zůstala jsem sama se třemi malými dětmi a má vlastní máma mi odmítá pomoci. Každý den bojuji s únavou, zoufalstvím i nadějí, že jednou bude líp.
Vtrhla jsem do bytu v Nuslích s pocitem, že začínám nový život. Místo svobody mě ale začala dusit samota, která se vkrádala do každého kouta mého dne. Přes nečekaná setkání a vlastní chyby jsem musela zjistit, jestli je samostatnost opravdu osvobozením, nebo jen jinou podobou vězení.
Nikdy bych nevěřil, že mě jedno obyčejné nakupování v supermarketu tak zasáhne. Potkal jsem tam svou bývalou ženu, která se změnila k nepoznání, a najednou se mi v hlavě roztočil kolotoč vzpomínek, výčitek a otázek. Celý den jsem pak přemýšlel, kde se to v našem životě pokazilo a jestli jsem vůbec někdy měl šanci být šťastný.
Už od rána cítím napětí v břiše, protože vím, že dnes večer se rozhodne, jaký bude náš Silvestr. Můj manžel Petr chce pozvat všechny naše známé, zatímco já toužím po tiché chvíli jen ve dvou. Vzpomínky na minulé roky a nevyřčené pocity se derou na povrch, když se snažím najít odvahu říct, co opravdu chci.
