Dlouho jsem nevěřila, že se v mém životě ještě něco zásadního změní – dokud mi pod dveřmi neshořel svět. Ten den mi zmizely iluze, ale našla jsem baseta, který mě vrátil mezi lidi. Tihle psi umí být tvrdohlaví, ale naučil mě, že důvěra není ztracená, pokud si ji někdo vyštěká.
Běžela jsem po chodbě paneláku s cizím psem v náručí a cítila jsem na dlaních teplou krev, zatímco dole někdo řval, že už volal policii. V hlavě mi hučelo jediné: jestli ho teď pustím, ztratím nejen jeho, ale i poslední nit, která mě drží u snachy a vnuka. A přitom jsem ještě před týdnem přísahala, že už se o nikoho starat nebudu.
Stála jsem na chodbě paneláku v Brně, držela vodítko a dívala se na krev na dlaždičkách, zatímco pes funěl tak nahlas, že přehlušil i moje myšlenky. V ten den jsem si myslela, že řeším jen to, že máma v důchodu nechce hlídat moje děti, protože si našla novou lásku. Netušila jsem, že právě tenhle pes mě dotlačí k rozhodnutím, která už nepůjdou vzít zpátky.
Běžela jsem po schodech paneláku za psem, který mi náhle zmizel, a na dlaždicích jsem viděla čerstvou krev. V tu chvíli mi došlo, že se mi nerozpadá jen manželství, ale i poslední jistota, kterou jsem v sobě měla. A než jsem stihla otevřít dveře na ulici, něco venku štěklo a všechno se začalo řítit dál.
Stála jsem na chodbě paneláku s vodítkem omotaným kolem zápěstí a můj pes mi zuby škubal rukáv, jako by mě chtěl odtáhnout pryč. Zpod poštovních schránek táhl pach dezinfekce a starého linolea a mně se do dlaně vsákla krev, protože jsem v panice zavadila o ulomený plech. Venku kvílela sanitka a já nevěděla, jestli je to kvůli mně, nebo kvůli někomu za těmi zamčenými dveřmi.
