Jednoho podzimního večera jsem na sídlišti tahala jezevčíka zpod stojícího auta, zatímco mi po ruce stékala krev. V tu chvíli jsem netušila, že ten pes nejen zachrání mě, ale obrátí naruby i můj vztah s dcerou. Teď vím, že některé věci už nikdy nebudou jako dřív – a možná je to dobře.
Nikdy bych nevěřila, že obyčejný voříšek mi dokáže zcela změnit pohled na život. Po rozvodu jsem zůstala sama, naplněná nedůvěrou, ale Viktor, pes z útulku, mi nedovolil utopit se ve vlastní sebelítosti. Jeho tvrdohlavost mě donutila k rozhodnutím, kterým jsem se bála čelit – a díky tomu jsem znovu začala věřit lidem.
Nikdy jsem nevěřila, že mi život rozbije obyčejný pes z útulku. Po rozvodu jsem se bála lidí víc než tmy, a jedinou společnost mi dělal starý bígl, kterého jsem si původně vzala jen dočasně. Díky němu jsem ale poprvé za roky znovu zavolala mámě, riskovala vyhazov a pochopila, že samota je někdy volba, ne trest.
Začalo to krvavými stopami v pražském sídlišti, kde jsem po rozvodu přežívala spíš ze zvyku než z radosti. Tulák jménem Rony mě donutil otevřít nejen dveře bytu, ale i srdce. Kvůli němu jsem nejen změnila kus svého života, ale i vztah k vlastní dceři, sousedům a sama k sobě.
