Nikdy bych si nemyslela, že zrovna mně bude dýchat na záda cizí pes ve chvíli, kdy mi krvácí prst a sousedka ječí na chodbě. Žila jsem tehdy v šedém paneláku sama po rozvodu, byla zima a já jsem měla pocit, že už nikoho nechci – ani člověka, natož psa. Ale Artur mi postupně převrátil život naruby, a já se musela rozhodnout, co znamená být odpovědný – a kdy už je potřeba riskovat všechno.
Jmenuju se Petr a nikdy bych nevěřil, že mi toulavý pes může rozbít i slepit život během jediného zimního měsíce. Po rozvodu jsem zůstal sám v malém panelákovém bytě, až jsem jednoho ledového rána našel na sídlišti potrhaného rezavého vořecha. Tenhle příběh je o samotě, vině a o tom, co znamená přijmout odpovědnost, když už člověku nezbývá síla ani pro sebe.
Na čtyřicáté narozeniny jsem se probudila s pocitem, že už nejsem hlavní postava vlastního života. Rozhodnutí adoptovat toulavou fenku Báru obrátilo vzhůru nohama můj vztah s manželem, tchyní i sama se sebou. Díky ní jsem poprvé dokázala říct ne, i když to znamenalo, že už nikdy nebudu všechno zvládat podle scénáře druhých.
