Na čtyřicáté narozeniny jsem se probudila s pocitem, že už nejsem hlavní postava vlastního života. Rozhodnutí adoptovat toulavou fenku Báru obrátilo vzhůru nohama můj vztah s manželem, tchyní i sama se sebou. Díky ní jsem poprvé dokázala říct ne, i když to znamenalo, že už nikdy nebudu všechno zvládat podle scénáře druhých.
Všechno se to zlomilo ve chvíli, kdy mi moje fenka Berta zabránila otevřít dveře a já poprvé pochopila, že největší nebezpečí nepřichází z ulice, ale z rodiny. Dlouhé roky jsem věřila sestře a švagrovi, i když nám potichu sahali na sny, peníze i klid v hlavě. Berta mě donutila udělat rozhodnutí, která už nejdou vzít zpátky, a já dodnes nevím, jestli jsem tím zachránila rodinu, nebo jen sebe.
Stála jsem na chodbě paneláku v Brně, držela vodítko a dívala se na krev na dlaždičkách, zatímco pes funěl tak nahlas, že přehlušil i moje myšlenky. V ten den jsem si myslela, že řeším jen to, že máma v důchodu nechce hlídat moje děti, protože si našla novou lásku. Netušila jsem, že právě tenhle pes mě dotlačí k rozhodnutím, která už nepůjdou vzít zpátky.
Běžela jsem po schodech paneláku za psem, který mi náhle zmizel, a na dlaždicích jsem viděla čerstvou krev. V tu chvíli mi došlo, že se mi nerozpadá jen manželství, ale i poslední jistota, kterou jsem v sobě měla. A než jsem stihla otevřít dveře na ulici, něco venku štěklo a všechno se začalo řítit dál.
