Ztracený čich, nalezený směr: Jak mi nalezený vořech změnil život v Olomouci

Zaslechl jsem slabé zakňučení pod zamrzlým kontejnerem, když jsem ráno vyhazoval odpadky. Venku byla ledová mlha, na olomouckém sídlišti klouzaly děti do školy a já jsem málem přehlédl tmavě rezavé klubko, které se snažilo zvednout a narazilo do mé nohy. Po chodníku táhla tenká šmouha krve; pes měl roztržený polštářek na tlapě. Zůstal jsem stát, protože jsem nevěděl, co dělat. Třásl jsem se zimou i nerozhodností, hlavou mi běželo, jestli mám sílu se starat o dalšího tvora, když sám zvládám jen tak tak přežít.

Rozvod s Lenkou mi vzal všechno: domov, jistotu, i naši dceru Aničku, se kterou jsem se teď vídal jen dvakrát do měsíce. Bydlím v malém nájmu, kde je slyšet každý krok sousedů a zdi páchly zatuchlinou. Sám jsem byl prolezlý únavou, nespal jsem, ztratil chuť k jídlu a prádlo se mi hromadilo v koutě. Když mě ten vořech očichával a slídl mi ruce, ucítil jsem chlad jeho promočené srsti a slabě nasládlý pach krve, který mě bodl do nosu jako výčitka.

Ta chvíle před kontejnerem byla první rozhodnutí: vzal jsem psa domů. Zabalil jsem ho do staré mikiny, aby pustá chodba paneláku nezapáchala krví a blátem. Na domovní schůzi mi nedávno připomínali, že zvířata v nájmu jsou zakázaná, ale v tu chvíli mě to nezajímalo. Když jsem ho položil na starou deku v kuchyni, pes chvilku rychle dýchal, jeho boky se zvedaly a klesaly v horkých vlnách. Sám jsem seděl vedle a poslouchal ten rytmus, který mi připomněl, že někdo v tomhle studeném bytě opravdu žije.

Přišlo na mě zoufalství, protože jsem měl na účtu posledních devět stovek. Veterina mě mohla stát klidně dva tisíce. Zavolal jsem do útulku, chtěl jsem se zbavit odpovědnosti, ale měli plno. Pak jsem zavolal bývalé, jestli si myslí, že to mám nechat být, a ona mi řekla jen: „Jestli chceš, aby tě Anička někdy brala vážně, tak to nevzdej.“ Byl jsem vzteklý, že mi radí, a zároveň jsem se zastyděl. Šel jsem se psem na veterinární kliniku na Nové Sady. Po cestě mi klouzal na rukách, jeho srst voněla mokrým listím a potem. Doktor mi řekl, že je vyhublý, starý, a že polštářek musím každý den čistit. Zaplatil jsem kartou a zůstalo mi dvacet korun na jízdenku.

Doma jsem musel změnit celý režim. Ráno venčit, v poledne domů z práce, večer znovu ven. V práci jsem byl unavený, ale kolegyně Eva se poprvé zajímala, proč mám na kalhotách chlupy a proč jsem v tramvaji přejel svou zastávku. Začala se ptát na jméno psa, a já, poprvé po měsíci, jsem slyšel svůj vlastní smích. Nazval jsem vořecha Fousek, protože měl šedivé vousky na čenichu, a Eva mi začala posílat fotky svých dvou koček. V bytě byl teď jiný pach – směs dezinfekce, mokrého psa a trochu toho, čemu maminka říkala „domov“.

Přiznávám, že první týden jsem měl chuť Fouska odvézt zpět na ulici. V noci kňučel, škrábal na dveře a já nemohl spát. Zasyčel jsem na něj, že mám dost svých problémů. Ale pak přinesl z chodby mojí ponožku a položil ji ke mně. Cítil jsem v dlani jeho teplý jazyk a poprvé jsem nemyslel na rozvod ani na vlastní vinu. Zima pomalu polevovala, Fousek začal kulhat méně. S Aničkou jsem si troufl jít do parku, ukázal jí psa a ona ho okamžitě objala. Poprvé jsem v jejích očích zahlédl respekt, ne jen lítost.

Jenže pak Fousek jednoho večera zmizel. Nechal jsem ho běhat po sídlišti bez vodítka, abych se trochu pochlubil před sousedy, a vrátil jsem se domů. Když jsem zjistil, že není za dveřmi, začala mě svírat panika. Olomouc byla ještě ztichlejší než obvykle, sníh padal do kapuce a mráz mi bodal tváře. Hodinu jsem hledal, volal jeho jméno, obcházel popelnice. Když jsem se vrátil sám do bytu, byl jsem blíž zoufalství než kdy jindy. V tu chvíli mi zavolala Eva – sousedka jí prý napsala, že někdo s potrhaným psem žebrá u Kauflandu.

Rozběhl jsem se, vzduch byl ostrý a páchl spáleným uhlím z kotelen. Fouska jsem našel, jak se tiskne k bezdomovci, který ho hladil po hlavě. Hrozně jsem se styděl, že jsem si ani nevšiml, že ten člověk existuje. Chvíli jsem se s ním bavil, dal mu posledních pár drobných, co jsem měl, a slíbili jsme si, že Fouska napříště na sídlišti ohlídáme oba.

Fousek už nikdy neutekl. Já změnil směnu v práci, abych ho nemusel nechávat samotného. Kvůli nájemní smlouvě jsem se po pár měsících musel vystěhovat, našel jsem menší byt v paneláku, kde psi nevadí. S Aničkou jsme začali chodit na společné procházky a Eva mi pomohla najít novou veterinářku, která byla levnější. Přes všechno jsem byl pořád často unavený a kolikrát jsem měl vztek, když Fousek v noci štěkal nebo ničil dveře. Ale už jsem neměl pocit, že žiju bez smyslu.

Možná jsem nikdy nepřestal cítit tíhu viny za rozpad rodiny. Ale když Fousek večer funí na mou dlaň a jeho boky mi hřejí lýtko, vím, že být pro někoho důležitý znamená i nést zodpovědnost, i když se člověk bojí další ztráty. Co myslíte, má cenu riskovat zlomení srdce, když výměnou získáte nový smysl?